Farma GG

ACHALTEKINSKÝ KŮŇ – ZPŮSOB CHOVU A TRÉNINKU STARÝCH TURKMENŮ

Achaltekinský kůň je nepochybně plemeno unikátní, typem, exteriérem i vlastnostmi koněm zcela odlišným od ostatních plemen.

Abychom tento fenomén pochopili, seznamme se s reáliemi, ze kterých tento kůň vzešel.

Achaltekinec je živým dědictvím krve starodávných perských koní a je právem považován za nejstarší čistokrevné plemeno na světě. Domovinou je mu nevlídný Turkmenistán, země, která je z devadesáti procent pokryta pouštěmi. Chov achaltekinců je rozšířen ovšem pouze v jižní části, v oázách, v západní části Turkmenistánu je chován kůň jomudský, na východě a severovýchodě podél toku Amudarji pak karabair.

V oázách samozřejmě nikdy nebyl dostatek pastvy, a tak stádový pastevní odchov nepřicházel v úvahu. První tráva se objevuje na konci března, v dubnu má poměrně dobrou kvalitu, z druhů převažuje lipnice cibulkatá (Poa bulbosa) a místní druh ostřice (Carex Hastii). V polovině května už porost začíná sesychat a vlivem horkého slunce a větrů se listy začínají olamovat a drolit. Z tohoto důvodu neměla a dosud nemá pastva pro odchov koní v Turkmenistánu prakticky žádný význam a odtud historicky pramení i způsob krmení achaltekinců jádrem a vojtěškou přímo z rukou svého pána.

Život Turkmenů ovlivňoval i život koní. Vzhledem k přírodním podmínkám nebylo možné se živit klasickými zemědělskými pracemi. Turkmen byl po celé věky vojákem, ať už sloužil cizím vládcům, či podnikal loupežné výpravy na okolní osady. Při této činnosti byl samozřejmě odkázán na svého znamenitého koně, kterého zahrnoval výjimečnou pozorností a péčí. O Turkmenech se říkalo, že budou vojáky do té doby, dokud budou mít achaltekince, a že achaltekinec bude existovat, dokud jeho pán bude vojákem. O tom, jak pravdivé bylo toto tvrzení, se všichni přesvědčili po připojení Turkmenistánu k Rusku po bitvě u Goek Tepe (1880) a posléze ještě názorněji po nástupu komunistického zřízení. Tehdy nejen rapidně klesly stavy achaltekinců do té míry, že jim hrozilo úplné vyhynutí, ale zároveň se i zcela změnily tradiční způsoby odchovu, kdy z individuální péče svých majitelů byli koně přesunuti do kolchozních farem a hřebčínů.

Turkmeni obyčejně vlastnili jen jednoho-dva dospělé koně. Rodin, které měly více než 5-6 koní bylo minimálně, neboť náklady na koně byly příliš vysoké.

Obydlím Turkmenů byly plstěné stany-jurty, stáje pro koně neexistovaly. Koně byli drženi na dlouhém úvazku u jurty, od hlavy až po ocas přikryti dekami, které je chránily v zimě před chladem, v létě před hmyzem a sluncem. Koně byli do dek odíváni od raného věku a deky byli uchyceny obřišníkem. Díky těsnému dotažení obřišníku často u koní vznikaly změny na hrudní kosti.

Krmná dávka sestávala víceméně z ječmene a vojtěšky. Vojtěška se v létě předkládala zelená, v zimě v usušené formě.

Achaltekinský kůň nepotřeboval krmivo ve velkém objemu, ale zato v dobré kvalitě. Ječmen se předkládal zbavený nečistot a prachu, vojtěška kvalitně usušená, voňavá, s neodrolenými listy.

Ječmen se podával dvakrát denně, ráno a večer, buď přímo z ruky, nebo z pytlíků přichycených na ohlávku. Vojtěška se předkládala do hliněných žlábků v nevelkých porcích, několikrát denně. Napájení koní probíhalo dvakrát až třikrát denně před krmením ječmenem.

Deka se s koní snímala v létě, a to ráno a večer, přičemž se kůň nečistil, pouze lehce otřel dečkou. I přesto měla srst výbornou kvalitu. Turkmeni koně ve vodě nekoupali, ale brali je během dne do rozžhavených písků pouště, kde je nechali ve volnosti vyválet. Po takovéto písečné koupeli se již i tak zlatá srst neobyčejně leskla a zářila.

Zvláštní pozornost si zaslouží způsob sedlání. Sedlání koně – to byl soubor předepsaných ceremonií. Nejdříve se sejmula deka z koně, ze srsti se ometlo každé smítko. Následně se na hřbet daly dvě tenké dečky – jedna sající pot, jedna plstěná. Na tyto dvě tenké přišla třetí, tlustá, z vnitřní strany plstěná, ze všech stran lemovaná ručně tkaným plátnem. Tato poslední měla výřez na kohoutku. Na dečky se kladlo sedlo s dřevěným posedlím, potaženým kůží. Na posedlí se zvrchu dávala deka, zakrývající celého koně a vše se zajistilo pevně dotaženým obřišníkem a speciálními úvazky jednotlivých deček.

Při jízdě na dlouhé vzdálenosti se obvykle velká deka nedávala, ale byla přivázána jako bandalír za sedlem.

Krk koně byl zdoben různě širokými řemeny-aladžami, obvykle zdobenými drahokamy. Nutkání zdobit svého milovaného koně bylo pro Turkmeny typické, zdobená bývala i uzdečka, která byla mimojiné vybavena tenkými řemínky na čelence, které chránily oči koně před hmyzem.

Zajímavý byl i způsob uvazování koně. Turkmeni nikdy neuvazovali koně nakrátko, ale vždy vybírali dostatečně velké prostranství a koně uvazovali takto: od ohlávky vedlo dlouhé vodítko, na jehož konci byl železný kolík s kroužkem, do kterého bylo vodítko uchyceno. Železný kolík se zarazil do země. Aby ho kůň nevytáhl, měla ohlávka místo koženého nánosníku řetízek, který procházel podbradním kroužkem do vodítka. Pokud kůň příliš vodítko napjal, bylo působení řetízku natolik ostré, že se kůň o vytržení kolíku nepokusil.

Klisny se připouštěly velmi brzy, obvykle již jako dvouleté (pokud nebyly v tréninku), hřebci až po třetím roce. Pokud připouštěli dříve, tak jen několik klisen. Připouštění se praktikovalo „z ruky“, přičemž pouze velmi kopavým klisnám se spoutávaly zadní nohy. Hřebce vodil na připouštění jeden člověk, zpravidla na ohlávce.

Nejproslulejší hřebci, jako například Bek Nazar Dor nebo Kara Kunon, připouštěli denně v průměru pět klisen, za sezonu pak více než 100 klisen. Krmná dávka těchto hřebců činila v připouštěcím období 6 kg ječmene smíchaného z 10-15 vejci a chlebem-čurekem, který byl pomazaný skopovým sádlem (sary-jag) a dále vojtěška ad libitum.

Připouštěcí období začínalo v březnu a trvalo do konce července, aby se hříbata rodila v optimálním čase. Odstav hříbat probíhal okolo 5-6 měsíce, někdy, pokud hříbě nešlo dále do tréninku, se nechávalo u matky až do jednoho roku.

Velice brzy po odstavu přicházelo hříbě do výcviku. S nástupem podzimních mrazíků se začínalo přikrmovat ječmenem. Ze začátku činila denní dávka 200g ječmene, na konci 9. měsíce hříběte 600g. Vojtěšku mělo odstávče k dispozici ad libitum.

Na ohlávku bylo hříbě naučeno již před odstavem, a tak první etapou tréninku bylo přivyknutí na uzdečku s udidlem, posléze sedlo, na které se připevňovaly snopy vojtěšky, aby si koník zvykal na váhu na hřbetě. Na ještě ani ne roční hříbě si sedali malí lehcí chlapci a začal trénink na podzimní dostihy rok a půl starých koní. V průběhu tréninku dostávali koně již 2-2,5 kg ječmene.

Způsoby tréninku se u jednotlivých trenérů lišily a samozřejmě, stejně jako evropští trenéři, o svých „tajných“ receptech na vítězství neradi hovořili.

Všechny způsoby se ale shodují v jednom – trénink je rozdělen na tři etapy. První etapou je období navykání na zvýšené krmné dávky, druhou etapou je období zvýšené zátěže a tzv. „vysušení“ koně, třetí etapa, dalo by se říci doladění formy, začíná pět dnů před dostihy.

Popíšeme nejrozšířenější způsob tréninku.

Nejdříve, v období dlouhém 2-2,5 měsíce, je kůň na dlouhém úvazku a nepracuje (kromě kratších projížděk k napajedlu), „zakrmuje“ se. V průběhu dne dostává tři dávky krmení, do kterých má rozděleno 6 kg ječmene a ad libitum vojtěšky. Pokud se zdá, že kůň málo přibírá, nebo trpí nechutenstvím, pak se k ječmeni ještě přidává směs skládající se přibližně ze 100g skopového sádla, 3-4 vajec a 800-1000g čureku. Špatně krmitelný kůň tedy za toto období spořádal 100-300 vajec a 5-6 kg sádla.

Když zbývají do dostihů 3-3,5 měsíce, měl by být kůň už v dobré krmné kondici a začíná etapa druhá. V průběhu této etapy pracuje kůň pod těžkou dekou, aby se „vysušil“. První dva měsíce se množství ječmene a vojtěšky nesnižuje. Chodí se pouze krokem, každý den se přidává několik kilometrů navíc. Trénuje se několikafázově (většinou do 4 dávek), celkový počet kilometrů činí za den 15-20.

Třetí měsíc už kůň začíná pracovat intenzivněji. Brzy ráno, ještě před svítáním, se začíná 8 kilometrovou krokovou vycházkou, začleněnou do cesty k rannímu napájení. Po této vycházce má kůň 1,5 hodiny oddych, následně dostane zelenou vojtěšku a 2kg ječmene. Poté, co kůň dožere ječmen, vyjíždí se na druhou práci. Délka vyjížďky závisí na kondici koně. Po návratu má kůň oddych 3,5 hodiny, po kterém je opět nakrmen vojtěškou a 1,5kg ječmene a vyjíždí se na třetí práci, obvykle na vzdálenost 4,5 km. Opět následuje 3,5 hodinová pauza a po ní čtvrtá práce (spojená s napájením), při které se přibližně kilometr kluše. Po návratu má kůň jednu hodinu oddech, po odpočinku dostane vojtěšku a 2,5kg ječmene a absolvuje poslední, pátou práci na vzdálenost 1,5 km. K večeři dostane ad libitum vojtěšky a do rána odpočívá.

Ke konci třetího měsíce se snižuje dávka ječmene na max. 3kg denně a začíná se s „rychlou prací“. Ráno, před rozbřeskem, kůň dostane otýpku vojtěšky a 0,5 kg ječmene a jede se na 4km vyjížďku, spojenou s napájením. 6 hodin po návratu následuje rychlý cval, zpočátku na vzdálenost 150 kroků. Po uklidnění a vychladnutí dostává kůň ad libitum vojtěšky a zhruba 1kg ječmene, pak se opět jede napájet. Od napajedla se vrací kůň domů klusem. Následuje malý oddych a kůň je nakrmen vojtěškou a 2-2,5 kg ječmene a odpočívá do rána.

Další trénink probíhá stejně, pouze se navyšuje dávka ječmene na 6kg denně a zároveň se prodlužuje vzdálenost, na kterou se cválá. Přidává se po 10 metrech/den. Zpočátku koně absolvují rychlé práce samostatně (7-8 tréninků), posléze ve skupině.

Když zbývá do dostihů 5 dnů, je trénink rozdělen do tří fází. Do ječmene je v těchto dnech přidán opět sary-jag a vejce, někdy dokonce i velbloudí mléko.

Den před dostihy absolvuje kůň všechny tři fáze, zhruba na vzdálenost 16km, ovšem pod dvěma dekami, aby se řádně „vypotil“.

Ráno před dostihy se dělá závěrečná „rychlá práce“, a to do té míry, aby se „z koně lil pot na zem.“ Po vychladnutí a odpočinku dostane kůň zelenou vojtěšku a vyráží se na dostihy, kde se kůň až do okamžiku startu vodí. V průběhu vodění je kůň krmen jednotlivými stébly vojtěšky. Těsně před dostihy ještě navíc dostane hrst ječmene.

Kůň je považován za dobře připraveného k dostihům, pokud má jasně viditelná žebra a pokud se přejede proti srsti, zůstanou chlupy zježené.

Dostihy se konaly obvykle na vzdálenost ¼-1km, většinou dva jezdci proti sobě. Po dostihu byli koně krokováni na ruce, dostali hrst ječmene a vítěz postoupil do dalšího rozběhu. Rozběhy se konaly průměrně 4.

Po skončení dostihové sezony čekalo koně 15 denní přechodné období, kdy se zmenšovaly tréninkové i krmné dávky.

Achaltekincům se časy změnily a i způsob chovu těchto koní v Turkmenistánu a Rusku je v současnosti značně odlišný od toho výše popsaného, převládá klasický hřebčínský odchov. Nakolik je to pro tyto koně a zachování jejich vlastností dobré ukáže až čas. Co je ale jasné již nyní, je to, že aby achaltekinec mohl projevit v plné míře své podivuhodné vlastnosti, potřebuje pro to „svého“ člověka, pro kterého by to udělal.

S použitím materiálů z knihy V.O.Vitta Plemena Střední Azie vydané v r. 1937 v Moskvě, napsala Petra Marešová